Ačkoli vás tu zahrnuju spoustu fotkami zdravých jídel, není vše tak růžové, jak se na první pohled může zdát. Před dvěma měsíci jsem nejen pozměnila/neřešila stravovací návyky, ale skončila jsem také se cvičením. Nemůžu říct, že bych přestala s pohybem úplně, jelikož například bez jízdy na kole si snad léto ani neumím představit, ale řekněme, že jsem prostě přestala zdravě žít. Ranní kaše miluju, ale přeháněla jsem to s porcema, a to ať už přímo s množstvím nebo jsem neviděla problém si ji uvařit jako sladkou tečku po večeři (a Bůh je mi svědkem, že těch teček pak následovalo víc). Absolutně v ničem jsem se neomezovala a pak přišly dny plné výčitek, a tak jsem druhý den sekala latinu než zase přišel večer, kdy si tělo řeklo o vše, co jsem mu během dne odepřela. Ty žranice nebraly konce.
Ušetřím vás sebelitování a přejdu k věci. Jednoho rána jsem se probudila, stoupla na váhu a úplně se sesypala. Přibrala jsem opravdu hodně a až do té jisté chvíle to ignorovala. Těsné džíny? Uzké saka v oblasti paží? Nekladla jsem tomu žádný důraz. Navíc, stále jsem se omlouvala tím, že příjde den, kdy se to změní a pak to půjde všechno rychle dolů. Přerostlo to však v něco, s čím jsem nedokázala bojovat. Následovaly chabé pokusy o návrat do starých kolejí, ale bohužel bezúspěšně. Já jsem však nesmírně vděčná za své přátelé, díky nichž jsem se dokázala vzpamatovat a před týdnem se tak do cesty za spokojeností pustila opravdu s vervou. Pravda, mám za sebou teprve ultra krátkou cestu, ale cítím obrovské nasazení, které jsem snad nikdy neměla.